Protože je v naší partě dlouholetá nepsaná tradice, že první týden v červenci dycky alespoň v počtu 4+ vyrážíme směr italské Alpy, napadlo nás konečně taky smrknout nějakej ten článek o tom, jak takovej trip vlastně může v reálu vypadat. Že si při něm užijeme srandy je asi jasný na první dobrou, ale hlavně by tahle malá sumarizace mohla být pro někoho i přínosná z hlediska tipů na trasy, které stojí za to projet, pokud už se do italských dolomit člověk na motorce vydá.
Na začátek jakožto autor považuju za vhodný trochu popsat tu naší partu endemitů, co si hraje na superbajkery. Předně, pořád je nám cca dvacet let, přičemž tato věková hranice se nemění již asi dvacet pět let. Nejsme teda žádný dědkové na cendurech, ale opravdoví borci v sexy letech na sexy mašinách, jejichž výkon dalece přesahuje naše schopnosti. To nic nemění na tom, že na nich samozřejmě skvěle vypadáme, ostatně není dle mého názoru hezčí pohled na muže (či ženu, více pohlaví neuznáváme) v kožený kombinéze a s ristrettíčkem mezi prsty.
Obvykle jezdíme v počtu 6ti kousků, nejvíce nás tuším jelo 8 – to bylo ale ještě někdy v období druhohor. Čas ukázal, že sixpack je asi nejvíc ideal počet pro týdenní pojezd. Bohužel, letos se od nás dva pardóni trhli – jeden (Milda) z logickýho důvodu, neb po letech zjistil, že v Alpách trpí závratěmi, což lze jako výmluvu akceptovat. Druhý (Fáfa) však přiznal, že na něj zřejmě jezdíme neúměrně jeho věku (z nás pamatuje jako jediný ještě Horymíra se Šemíkem), a taktéž že mu není komfortní za jízdy využívat nejmodernější komunikační technologie. Proto když při loňských alpách jako jediný trpěl v helmě tichem (neb odmítá společný intercom), rozhodl se nakonec, že do Dolomit pojede téměř na stejné místo, ve stejný termín, ovšem s jinou partičkou. Ačkoli jsme to ze začátku total nechápající obrečeli, tato volba se nakonec od Fáfy ukázala jako rozumná, protože jím pečlivě vybraná tlupa samců sama sebe nazývajíc „motogastroporno gruppe“ se dle dostupné sociální fotodokumentace skutečně věnovala víc žraní než ježdění. Porno sice prej netočili, ale jejich večernímu apetitu bychom prostě nedokázali konkurovat, takže jsme si to holt každý užili po svým 😉 (viz fotodokumentace níže).
Tedy tolik k charakteristice zájezdu. Protože jsme do poslední chvíle nějak doufali, že si Fáfa dělá prdel, ani jsme neřešili nějakou náhradu a pořád jsme počítali s tím, že nakonec pojedeme dohromady. Asi měsíc před odjezdem nám docvaklo, že to František se striktním oddělením skupin kamarádů myslí fakt vážně, tak jsme se rozhodli, že už to pro letošek překombinovávat nebudeme a vyjedeme jen v komorním složení 4 kousků, a to jmenovitě Kráťa (Tuono V4 Factory 19‘), Bruno (R9T), Spike (MT10SP) a Qbi-C (Tuono V4 Factory 22‘). Základna pro pojezdy byla strategicky zvolena v osvědčeném ubytování v Trodeně u Cavalese (Bolzano), protože se jedná o lokaci, odkud jsou parádní úseky všude co by šutrem dohodil.
DEN +0
Protože si Míša (Spike) pořídil dva dny před odjezdem nádhernou novou dodávku IVECO (přejmenovanou na IVETA), nakonec padlo rozhodnutí netáhnout se s vozejkama, ale bajky do dodávky + jeden osobák. To znamená rychlejší přesun po německých i italských dálnicích, a bezpečnější přeprava našeho drahocenného nákladu samozřejmě. Spike ještě dokoupil pravý truckerský kostky na zrcátko, aby byla výbava dodávky dokonalá a mohlo se vyrazit.
Sraz v 6h na pumpě u Rozvadova klasika, lehká svačinka (řízky, bábovka, syrečky, tlačenka, svíčková, vepřoknedlozelo, you name it) a pak šup přes Mnichov, Insbruck, Brenner na Bolzano a do cíle (Trodena, Cavalese). Samotnou cestu asi nemá cenu nijak podrobněji popisovat, protože díky propojení obou vozidel luxusníma vysílačkama z aliexpresu bylo o zábavu postaráno.
Dojezd do cíle se zdařil dle plánu cca kolem 14 hodiny, takže po vyložení bajků, vybalení krámů a vyzkoušení Kráťova kávovaru nastal čas na odpolední decentní projetí za humna. Kousek od baráku totiž máme krásnej okruh cca 50ti km přes paso Lavazé, počasí bylo taky parádní, tož tradiční ristretto a štrůdlíček v bistru u jezera mezi vrcholkami hor byla zkrátka a dobře povinnost.
Zde bych si dovolil vypíchnout první highlight tohoto dne, a to překvapení v podobě Kráťovic funglnágl nový kombo. Jeho stářím a zkušenostmi ošlehaná 4SR 1piece kombo byla nově vystřídaná vrcholem pytlovky od Alpinestaru, konkrétně modelem GP Tech V4 a systémem TECH-AIR10, z čehož nám všem spadla brada. Teda, ani ne tak z toho, jak pěkná byla, jako spíš toho Kráťovic naprosto lehkého sklouznutí do útrob tohoto kožichu ve velikosti prachobyčejný konfekce.. Jako že je Kráťa fit víme, ale že začíná mít atletickou postavu zcela neodpovídající jeho věku i barvě vlasů nás takhle naživo poněkud zaskočilo (kompliment). Hlavně teda Spika, který má naprosto obrácený problém, neb ten jsa být sice nejmladší z party se za poslední rok téměř zdvojnásobil, a nyní proto poptává kombinézu z elastanu u výrobce plachet na vzducholodě.
Cesta na kafíčko se nesla ve znamení zkoušení techniky a pneumatik, jinými slovy srali jsme tam furt plnej a na vrchol průsmyku dovalili s tekoucím adrenalinem z uší, prostě paráda. Následovalo kafíčko a štrůrdlíček, takže spokojenost maximální. Následně se musím sám pochválit, neb mé jestřábí oko zahlédlo závadu na Spajkovic MT10SP – zřejmě vlivem přetížení se mu uvolnil levej blinkr, což jsem svými štíhlými prstíky dokázal na počkání opravit, takový jsem kamarád.
No, slunce započalo pomalu zapadat, i rozhodli jsme se společně, že dost bylo mlsání a přesuneme se zpět na základnu k naplánování trasy pro následující den. Hopsli jsme na stroje a hurá za silného burácení pryč.
Ehm. Sjíždíme z pasa dolů, když tu najednou ejhle, Dejdarové (rozumněj italští policajti). Ještě jsme ani nedojeli k nim a už ukazovali prstem na mne vykřikujíc něco ve stylu „FERMATI, KRETÝNO!!“. Jsa slušně vychovanej (a taky slušne posranej), zastavím tam, kde je mi nakázáno a čekám, co za show se bude dít. Dejdaři byli dva, pracovně jsme je pojmenovali Fabio a Louigi. Fabio přišel k bajku, vytrh mi papíry z ruky, vyndal baterku a začal mi svítit do výfuku (Akrapovic racing use only, ale s homovložkou). „Not legal.“ zněl nesmlouvavě ortel v italské angličtině. Nasadil jsem tupý výraz nechápavýho hrocha a odpověděl anglickou němčinou „Was?“ „Not legal, this is not legal.“ „Aber das is legal“.. „NOT LEGAL!!“ „Das ist Aprilia, das ist legal“. Tupěji jsem se již tvářit neuměl, ale evidentně to nestačilo. „NOT LEGAL!!! LOUD!! NOT LEGAL!!“ Fabio začal rudnout. Přitom pořád svítil do útrob výfuku, asi v tý tmě hledal imigranty. I ukážu mu na totéž místo, na které svítí a tupě řeknu něco ve stylu „Das ist DB-killer, also das ist legal..“ Dobře, i blbec by poznal, že ten kroužek co tam Akrapovič dává snad jen na okrasu rozhodně nic neutlumí, ale co víc jsem mohl dělat. Fabiovi došla trpělivost a začal na mne hulákat, ať to nastartuju. Nastartoval jsem, on vrknul plynem a z rozsvícených očiček mi bylo jasné, že víc nepotřebuje. „Not legal, potřebuješ EC kartičku“ (nedokonalý překlad, ale tak to jeho prskání bylo pochopeno).. V tu chvíli se za mnou vynořil Kráťa a do ruky mi vkládá homologační kartu od jeho motorky, osazenou homologovanou verzí akrapa. Předávám jí Fabiovi se slovy, že tuhle mám doma, což ho poněkud rozhodilo, tak se šel poradit s Louigim. Oba se chvíli za autem dohadovali, ale brzy se vrátil zamračenej jak Haničinec, a že to takhle nejde a že je to velikej problém. A zase odešel. No abych to zkrátil. Nechal mne tam stát asi 10 minut, přišlo mi to jako věčnost. Nakonec jsem šel totálně vycukanej za nima sám, protože zase schovaní za autem oba dejdarové studovali jakýsi policejní manuál, zřejmě návod, jak řešit srážku s imbecilem z východní evropy. Vědouc, že nemám co ztratit jsem jim oznámil, že Akrap je prostě určitě legal, a že jsem to takhle koupil, a ať si klidně vezmou hlukoměr a vše si změří. S pokutou jsem byl už jednoduše smířenej, tak co. Fabio se na mne ale podíval, najednou mi vrazí do ruky doklady a řekne něco ve stylu „Hele mladej, musíme řešit důležitější věci, zmiz a dneska se sem už nevracej“ 😊)) Žádná pokuta, nic! Samou radostí jsem ho plácnul po rameni, a se slovy Grazie mile a ciao ragazzi!! Jsem skočil na tuňáka a rychlostí chůze zmizel za kopcem.. Uff!! 😊
No co si budem povídat, měli jsme téma na celej večer!! A nejlepší na tom bylo, že se Míša ještě před večeří vytasil s krabicí obsahující novej vejfuck na jeho MT10 😊 A šlo se montovat samozřejmě, hehe 😊
DEN +1
Trasa: Passo Mendola, Tonale, Gavia, Stelvio, Merano, Palade, Mendola a domů.
První den snad ani nemohl vyjít líp. Hned od rána parádní počasí, takže po snídani hned do sedel a směr Mendola. Tohle paso patří k našim oblíbeným, svižnej pojezd po koleni až nahoru, jen se nesmí trefit traffic. Tonale mne osobně moc nebaví, ale jakmile se člověk dostane na Gavii, tak už zase začíná sranda. Gavie je jedno z nejhezčích pas, protože na vrcholu jsou krásný jezera a výhledy prostě nemaj chybu, ale samotnej výjezd nahoru není úplně jednoduchej. Úzká cesta tak, že se vedle sebe nevejde pomalu ani auto s motorkou, rozbitý úseky, na jedný straně skála a na druhý sráz do propasti – nádhera, ale pro leckoho dost adrenalinovej zážitek. Stelvio naopak snad asi nemá cenu popisovat. Příjíždíme z jižní strany, kde je cesta skoro až nahoru svižná a super. Tradiční pohled na pohlednicový serpentiny se před tebou otevře až při sjíždění severní části Stelvia. Na vrcholu povinná zastávka u Brunovic hotdogů, což je týpek, co tam má stánek na stejným místě snad už dvacet let. Slítnout dolů, překopat nudu do Merana a pak fantastickej úsek paso Palade, kde není problém si odřít slajdry nebo hlavy válců na obou stranách. Kávička opět na Mendole byla super tečka za fantastickým pojezdem.
Po návratu jsme hodili masíčko na gril, mezitím vyleštili bajky a domontovali další příslušenství na Míšovic Yamahu – tentokrát to byly parádní kryty motoru od GB Racing, radost pohledět. Večerní kávička, pokec nad pojezdem, prostě pohoda. Suma sumárum nějakejch 370km.
DEN +2
Trasa: Paso Manghen, Brocon, Rolle, Predaggio a domů.
Tenhle den nezačal pro mne úplně dobře. Ráno jsme vyjeli směr Manghen, který jsme již před lety neřekli jinak než paso Heliport. Ano, je to fakt kvůli tomu, že na vrcholu je hlavní markantou velkej přistávací plac pro vrtulníky, kdo by to byl řekl. Cesta nahoru vede skrz les úzkou, ale docela kvalitní cestou – dá se jet svižně, ale není to na koleno, pokud netoužíš po vlastním křížku u pangejtu. Na druhou stranu, výhledy jsou krásný, tak člověk nemá ani chuť tlačit to ve smrti. Na vrcholu obvyklá zastávka u cedule, super vidět, že naše stickery pořád držej z let předchozích 😉 I když bylo sucho, všude byla mlha, takže výhled naprd. To nám ale zas tak strašně nevadilo.
Blbý bylo, že jsem už od začátku toho dne nebyl ve svý kůži. Když jsme sjížděli z Manghenu do Telve, zamotala se mi dokonce hlava a musel jsem zastavit. Marně jsem kluky přesvědčoval, ať jedou dál, že se sám vrátím na základnu, nechtěl jsem jim zkazit pojezd. Oni ale byli skvělí. Místo toho aby remcali, se se mnou posadili na pangejt a prolejvali mne vodou s tím, že sám prostě nikam nepojedu. Nechápu, co se to dělo, ale fakt mi to překvapivě pomohlo natolik, že jsem se nakonec posadil na bajk a pokračovali jsme dál. Na Broconu už mi otrnulo úplně, aleluja. Zase jsme tahali a byla prdel. Počasí sice nebylo úplně výběrový a honili jsme často i v mlze, ale překvapivě silnice byly naprosto suchý. Zajímavej to jev, doufám že mne nedohnalo stáří nebo podobná nemoc. Samozřejmě kluci večer přiznali, že by mne tam i klidně nechali, kdyby věděli kudy kam, takže mne jako živou GPS radši opravili – prej jednodušší než studovat mapu, hazli! :))))
Po návratu na základnu jsme s Kráťou při tradičním tlachání u bajků zmínili preventivní častou potřebu kontroly oleje u Aprilek. Spike se nám vysmál, že Yamaha olej přece nežere, Bruno při zmínce o mazivu však poněkud znejistěl. Toho jsme se samozřejmě kamarádsky chytli a začali si z něj dělat trochu prdel, což mělo za následek možná i záchranu Brunovic motoru před zadřením 😊 K našemu i jeho překvapení jsme totiž zjistili, že Brunův bramborák má hladinu oleje tak nízkou, že už ani není vidět skrz rybí oko. A to dokonce ani poté, co jsem mu věnoval svůj půllitr friťáku, co vozím na dolití. Po smskovém ujištění od kamaráda Šindi, že brambora je na nedostatek oleje neskutečně háklivá a že už to má teda Bruno určitě přidřený a ať to rovnou hodí ze skály jsme poprvé viděli Bruna i přes jeho čokoládové opálení blednout. Těměř v noci nespal a hned ráno v 8 už proto seděl v autě a frčel do civilizace shánět olej 😊 Ještě snad doplnit, že Kráťa byl z nový kombo nějakej otlačenej, a taky už víme, že zubní kartáček se po mafiánsku řekne „spazzolino dentale“ 😊
DEN +3
Trasa: Paso Mendola, Palade, Giovo, Penne, Vanga, Barbiano, Sella, Canazei, Moena a domů.
Akorát jsme posnídali, když se Bruník vrátil s dvěma litry kvalitního mazadla. Napustil svýho vysušenýho bramboráka a prvních 100km téměř nepromluvil, páč pořád poslouchal, jestli mu v tom náhodou necinká nějak jinak. Samozřejmě kamarádsky jsme ho pošťuchovali, jakože se mu nějak víc kouří z vejfucku, a že to má nějakej jinej zvuk, dokonce i kapku kokakoly Míša pod bajk nacintal, když byl Bruno na toaletě, no co bysme pro kámoše neudělali žejo 😉 Každopádně černej scénář se samozřejmě nekonal, brambora vše chroupla naprosto s přehledem, což nakonec i Bruník pochopil a netrvalo dlouho, zase tahal jako Rossi. Ostatně i Míša doteď vzpomíná na Kráťovo přátelské uklidňování do intercomu..: „…úplně slyším, jak si tam ty vačky a ventily v tom oleji čvachtaj“.., to by uchlácholilo snad i Mildu, oblíbeného V2 pesimistu :)). Počasí bylo tak na hraně, že člověk nevěděl, jestli ho ta voda smete nebo ne, ale díky Kráťovi a jeho neustálýmu studování meteoradaru jsme většinu dne dali suchou nohou. Cestou na paso Giovo se docela slušně ochladilo, ale těch 13 stupňů nakonec nebylo tak strašnejch – jakmile člověk sjel zas do normálních výšin, teplota šla okamžitě o 10-15 stupínků nahoru. Tak jsme to Giovo brali jako takový osvěžení.
Sranda byla, když jsme se přiblížili k pasu Pennes – před začínajícím stoupákem, na kterej jsme se samozřejmě těšili, před sebou vidíme u krajnice stát nějaký GS, který to švihnulo před nás místo aby počkalo, až projedem kolem. Do intercomů začnem unisono nadávat, že se zas potáhnem za nějakým dementním turistou zrovna v úseku, kterej je tak super.. No, jenže tenhle prďola najednou začal tahat a mizet..!! To jako fakt?! Ani omylem samozřejmě, toho musíme dát.. Long story short, frajer byl evidentně na lovu a jednoduše hlídal, kterej blbeček se chytí.. samozřejmě byl level úplně někde jinde.. Všude na nás trapně čekal, když už cuknul moc.. a když jsme ho konečně dojeli zpocený až na prdeli, hodil to do svíce a znova nám ujel..!!!! No nechápačka total.. Takže když jsme dojeli na vrchol, říkám klukům, že to není možný, to bude určitě alespoň Van Der Mark na dovolené nebo někdo takovej.. zastavíme u něj.. sundá si helmu.. a on to dědula snad 70+ s unuděným výrazem v ksichtě..!!! Málem jsme se hanbou propadli.. Dobře no, tekl z nás adrenalin, páč jsme se za ním několikrát málem přizabili, tak to nevydržím a jdu si s ním pokecat.. Podle mě to musel bejt VanDerMarkův praděda, to jinak nebylo prostě možný.. No nebudu kecat, hned jsme se skamarádili, ačkoli plynulej rozhovor ve třech jazycích to teda úplně nebyl – po zbytek dne mi pak kluci neřekli jinak než Stando (vygůglete „Stanislav Řezáč interview“) 😊 😊 😊..
No, dojezd na Sellu už byl v mracích a tam už jsme se tomu chcanci nevyhli. Ale dali jsme to bez pláštěnek, včetně Bruna, neboť je charakter a trpěl s náma, ačkoli jako jedinej měl nepromok samozřejmě s sebou.. rezzpect bro!! 😉 Po návratu důkladná očista strojů, a pak šup masíčko na gril a večer už jen total relax s kámošema.
DEN +4
Trasa: Passo Rolle, Cereda, Duran, Giau, Valparola, Falzarego, Pordoi a domů.
Ráno nás opustil Bruno, protože jel na předem schválenou návštěvu za Motogastroporno odnoží V2 – oni ten den po Fáfovsku tradičně nejezdili a směřovali se válet kamsi k vodě, na což se náš reprezentant jako každý rok velice těšil. Důvodem je fakt, že jeho postava Diskobolose mezi bílými pupíkovci vyniká na fotografiích ještě více než obvykle, a jeho navíc baví na pláži odmítat neustálé nabídky k sňatku od místních henlajn strašidel. Zároveň u vody hrdě supluje roli plavčíka reálně schopnýho místní hrochy dotáhnout na břeh kdyby někomu třeba praskla cévka, takže jsme mu dnešní neúčast na pojezdu blahosklonně odpustili 😉
Zatímco se Bruno cachtal s druhou bandou, my jsme samozřejmě vyjeli, a prosmejčili jsme oblast kolem Cortiny di Ampezzo. Parádní pojezd byl z Agordy na Dont (mezi Rolle a Ceredou), tam jsme si dali lehkej obídek a pokračovali dál. Tohle je taková hodně velká klasika – profláklý místa s krásnejma výhledama a se slušnejma cestama. Fotky kraviček jsou povinnost, to je snad jasný. Jako „highlight“ dne bych viděl lepení V2 stickery na ceduli Passo Pordoi, páč byla 3 metry vysoká a museli jsme Kráťu vysadit téměr na ramena, což se okolo stojícím turistům moc líbilo. Ale je tam! Snad pár let vydrží 😉 Ještě kafíčko, štrůdl (a sachr) a tradá na základnu.
DEN +5
Probudili jsme se do uchcanýho rána a předpověď nevěstila nic dobrýho, takže jsme tenhle den pojali relaxačně. Dopoledne jsme se mazlili s mašinama – díky čemuž jsme zjistili, že tentokrát je na suchu prozměnu Kráťův tučňák 😊 Takže následoval opět vejlet do vesnice pro další litráž mazadýlka. Potom, co jsem si taky od Kráti sosnul pullitránek, zvyklali jsme i Spika, aby pro sichr tu svoji džamahu alespoň překontroloval, když už ty pixly s olejem máme otevřený.. Z Míšovýho nadšeného hýkání jsme ale brzy pochopili, že u něj nám pšenka nepokvete, páč japonec skutečně olej jako jedinej nepotřeboval.. no nic, aspoň jsme mu pod bajk pohodili nějaký šroubky. Kámoši 😉
V poledne jsme se rozhodli realizovat Spikův nápad navštívit nějakou lokální knajpu zvanou „Maso und Speck“, a vydali se jí autmo hledat. Když jsme ji pak konečně našli, nestačili jsme se divit. Hospoda naprásklá jak Kaufland o vánocích, a málem nás nepustili ani dovnitř. Stačilo se však před obsluhou v místní kroji synchronně rozvzlykat a hned nás někam šoupli i bez rezervace, abychom neděsili ostatní zákazníky. A teda Spike vůbec nekecal, maso bylo totiž tak fantastický, že by to to udělalo masožravce i ze zapřísáhlýho vegana. Ještě teď mi tečou sliny po monitoru, když si na tu prasárnu vzpomenu, mňam!!
Následovalo odvalení se do auta a odvoz autopilotem zpět na základnu. Ovšem když nám trošku vytrávilo, přesto nám to nedalo a rozhodli se vyrazit alespoň na odpolední pojezd, páč i počasí se relativně umoudřilo. Vydali jsme směr Passo Valles, ale cestou na Arabu nás nakonec fakt chytnul očekávanej chcanec, takže po navlíknutí do nepromoků jsme to natáhli rovnou domů. Míša opět nezklamal, neboť jako vzorný animátor si jako jediný i přes důrazné varování nepromok nevzal (ačkoli ho letos již měl!!), se slovy „jedeme kousek, pršet nebude..“ to samozřejmě zase odsral na vodníka.
Jinak jedno technické doporučení – nepromok TUCANO URBANO Nano plus je total pecka věc – minimalistická nepromokavá bunda, která se po složení vejde do ledvinky. Zakoupeno po zkušenosti z letošní V2M 2023 (pořídil první Matt a hani-DUC) a ideální věc jako nouzovka v dešti nebo v zimě, doporučujeme!! (neplacená reklama)
DEN +6
Trasa: Cavalese, Molina, SS612 do Trenta (pecka), Monte Bodone (pecka), Sarche, SS421 Castelletto, Tuenno, Cles, Cis, SP86 Lana, SS238 Fondo, Palade, Mendola, Lavaze a domů (cca 500km)
TOP POJEZD.
Jak se říká, že na konec patří to nejlepší, tak v tomhle případě se to fakt potvrdilo. Asi nejlepší pojezd z celýho tejdne nám vyšel na poslední den. Krásný počasí, svižná jízda do Moliny a pak údolím až do Trenta, odtamtud na doporučení @SWG na Vaneze (styčnej bod hotel Montana), a pak sjezd dolů krásnou cestou s kolenem na zemi (musíme dát příští rok opačným směrem, bomba). V Andalu jsme si konečně dali italskou pizzu, což jsme za celej tejden vlastně vůbec nestihli a pokračovali dál na Clés. Nemá cenu to tady rozpitvávat, gumy jak z okruhu, zastavili jsme až na pasu Palade, kde ale neměli štrůdlíček, tak jsme to pak ještě cestou domů natáhli přes Lavaze, kde jsme mototejden štrůdlíčkem i zahájili. Naprosto pecka den.
Večer jsme naložili bajky, a dlouho do večera seděli a klábosili – nemá cenu si tady nakecávat, že by se někomu chtělo domů.
ZÁVĚREM
Tenhle tejden se prostě povedl. Počasí vyšlo super, na občasnej deštík je v Alpách člověk už zvyklej, čili netřeba prskat. Takže kromě toho, že mi vibrovaly kotouče a přehřejval se mi bajk, neměl nikdo žádnej technickej problém, alelujáá. Bruno včas zjistil, že BMW není Suzuki a olej se fakt musí hlídat stejně jako u italů, Míšovi ani po selfservice montáži příslušenství nic moc neupadlo, Kráťa nakonec po tejdnu svůj novej kožich přece jenom řádně vyprděl, takže už ho nikde netlačí. Gumy nám všem vydržely a hlavně teda Pirelli Diablo Rosso 4 (2) Corsa byly topovka. Celkem jsme najeli suma sumárum nějakých 2tis km, to není vůbec špatný. Prostě vejlet značka ideál 😉
TAKŽE PŘÍŠTÍ ROK CIAO, RAGAZZI!!
Text: Qbi-C
Photos: team V2 young & pretty
