Jarní zajížďka je akce, na kterou jezdí V2 na svých motorkách (kromě Ivana ten jede většinou na nějaké půjčené) již několik let. Dříve této akci předcházelo minimálně měsíční plánování a spousta tlachů na původním webu V2. Nicméně roky pokročily a oni se přesunuli na Facebook a domlouvání se většinou odehrává na Whatsappu, kde jsou příspěvky notně cenzurovány. Také jsme povinni se vždy a to bezvýhradně vyjadřovat pouze k tématu, což vede k nudným strojovým diskusím typu : Praha 16:00 odjezd. Domluveno. Tešíme se. Já jelikož se držím dál ( byl jsem několikrát s diskuse vyloučen z důvodu nevhodnosti příspěvku (osobně si myslím, že to bylo jistou averzí pražáků k lidem z třetího světa.)), jsem pouze suše poznamenal, že dorazím ve čtvrtek do Braťáku (ano ta bouda pořád stojí).
Cesta ubíhala celkem v pohodě (nebýt těch strašných kolon na D1). V jeden okamžik sem si to švihl podél a při nájezdu zpět na D1 se někde stala chyba….a najednou koukám na ceduli Brno 180km. Holt je vidět kam patřím (do Brna, ne do ústavu, jak některé z vás možná napadlo) Docela sem se těšil jelikož měl dorazit i Ivan (zřejmě se mu nějak podařilo proklouznout z utečeneckého tábora) a dokonce prý bude fotit. Těšil jsem se, hlavně protože Ivan má velkej foťák kam se prý vlezu i já. Dojížděl sem kolem půl osmé a musím podotknout, že tou dobou už byla taková zima, že to vypadalo, že mám k bradavkám připnutý stádo běsnících slonů. Uvítání v Braťáku jako vždy vstřícné, srdnaté jakoby se na mě snad i těšili. Večer sme jen tak splkli a páč Ivanka dorazila pozdě tak z focení nebylo nic. Spal jsem v pokojíčku s Ivčou a i přes občasný pocit, že je blíž než je nutné proběhla noc v poklidu (ale stejně sem raději spal na zádech). Ráno nás svým výskáním vzbudila Julča (9:00), společně jsme se shodli, že by měli Adlerovci na výchově trocha přitlačit, že jim ty děti vlčí. Pak jsme se od Hanky dozvěděli, že Kuba za námi byl už v 7:00 a protože nenašel místo kam by se vmáčkl, tak zas odešel (takže děti za to nemůžou….jsou to prostě geny). Ráno přišla rána, která zeje v mém srdci stále a to, že prý Ivan spinká vystajlovaně (nevím co to znamená) a já že tam ležím rozkydlej či jak to Adler nazval. No když spím tak abych si odpočal a nepředpokládám, že mě bude někdo fotit. Nicméně o den později sem si na to vzpomněl, ale k tomu se vrátím. Ráno jsme něco pojedli a čekali na Brunovi, až dorazí a my vyrazíme. Ráno, proběhlo rychle Ivan mluvil a nikdo ho neposlouchal, Hanka mi ukázala scrablebook a Kuba mi neumyl motorku. Jelikož Hanka jela autem (protože správně naznala že 3 stupně jsou teplota na spoustu věcí…jen né na motorku) tak se brzy dohrčel i Fáfa a Monk, aby si stihli dát k Hance věci. Poté co Hani vyrazila někam udat Julču, tak jsme i my odhodili první z deseti vrstev oblečeni a šli se podívat jestli již roztálo a někdo odmetl sníh. Z této doby je jedna zajímavá foto, kdy Fáfa s Kubou dofoukavali gumy, co vám budu vykládat, že se jednalo o avizovanou činnost věřil jen málokdo.
No nechme nějaké kostlivce ve skříni a vydejme se zase zpět krajinou zasněženou směrem do Litvínova na srázek. Po cestě se nic moc zvláštního nestalo (alespoň já si nic nepamatuju), jelikož většině z nás se před očima promítal dosavadní život a my se blížili smrti umrznutím. Říkali jsme si, že snad nemůže být hůř….óóó jak mylná byla naše představa. Cestou jsme ještě vyzvedli ještě Šinďu (toto označení používám dočasně, jelikož o den později vyplavala pravda na povrch). Byl jsem rád, že Šinďa jel, jelikož když má s sebou Kačku bývá velmi upovídaný a zábavný společník. Vyzvedli jsme je v Plzni, čehož využil Ivan a převzal vedení skupiny, abychom neminuli ani jedinou křižovatku nebo nedejbože střed města. Neminuli jsme. V Litvínově nás čekal Danyel…tři věty a vzpomněl jsem si, proč jsem si před 2ma lety dal pauzu. Ubytování naprosto perfektní, i když před 9ti lety jsme spali v Mikulce a letos v hotelu, který slouží i jako rehabilitační lázně…holt léta ubíhají. Já s Ivanem a Fáfou jsme se odebrali na náš pokoj. Zde se musím pousmát, jak Fáfa při vstupu do pokoje utíkal k jediné samostatné posteli, a že prej je jeho. Je to naivka, netušil, že bysme s Ivanem spali na společné i kdyby tam byli tři samostatné. Ani nevím, co jsme dělali večer, ale asi žádná divočina, ono taky s omrzlinami 3tiho stupně se dá tančit jen těžko. Vlastně ano, teď si vzpomínám, Brunetovi vytáhli zajímavou společenskou hru Aktivity. Hodili to do placu a zkaže je to zábava, jsme začali hrát. Osobně si s ostatními myslíme, že hru ukázali, jelikož tušili vítězství. Jako vždy se zmýlili…osud a Hanka mi do týmu přihráli Ivana, který je staršího data vytvoření, takže má mnoho zkušeností (přál bych vám slyšet když vykládá jak potkal Švéda na Karlově mostě). Tato silná trojice byla tím pádem k neporažení, ale bylo zajímavé sledovat kolik řevnivosti v dětech je. Celkem jsme je smázli jak švába na botě. Až na moment, kdy Ivan simuloval rolák, a my si s Hani pořád říkali „proč se ten dement souká do prcgumy, a pak už jen hajdy na kutě. Takže hají a už je tu ráno.
Ráno jsem se vzbudil o něco dřív než ostatní. Musím uznat Kubo, že Ivan spí jako by ho měli fotit, ALE jeho zvukové projevy (vycházející zejména z dolní části) teda do časopisu rozhodně nejsou. Snídaně proběhla velmi rychle, jsme parta soutěživců, a tak se každý viděl už na startu. Na startu si Danyel vymyslel zapeklitou věc, dal nám na 10 sec. přečíst jakési název, a že prej si to musíme zapamatovat. Já, jelikož mám fotografickou paměť jsem byl v klidu. Ovšem jen do té doby než my Ivan řekl „Matte a není ti divný, že maj všichni nějaký název vesnice, města a ty máš Nejezchlebíček 68720“. Touto větou mě poněkud znejistěl a já zbytek dne trávil hledáním v mapách, něčeho co by se mohlo podobat Nejezchlebíčku (nakonec to bylo Nedachleby). Vedení skupiny se, jako náhodou ujal Kuba. Má to dva důvody, jednak jsme se domluvili, že se nám nikomu nechce číst mapu a v podstatě nás to nudí. Kubovi jsme vsugerovali, že je jediný kdo to dokáže, a protože je to chlapec ješitný, chrochtal blahem, že ho berem. Druhým důvodem je také to, že když jel jako první Ivanek, tak jsem ho za 300 metru dojel jak lítá s buzolou, vydivočenej z toho, že tu stopku nemá ve slepé mapě. Počkali jsme tedy na Kubu, řekli pánům v bílých prostěradlech, že Ivana zase v pondělí vrátíme do ústavu a vyrazili.
Cesta, ubíhala jak už to na namrzlé silnici bývá a my se vydali na sever do hor. Cestou přibila jedna společná foto u legendárního srubu Mikulka a šupky na první stanoviště. Tady jsme dostali na zbytek cesty 1 vejce, které jsme nesměli rozbít. V této chvíli se poprvé projevilo, proč s sebou taháme Šinďu. Jelikož dojel autobusem, všichni jsme si k němu dali svá vejce. Doskákali jsme (s malým výletem do Německa, že Kubo) do Děčína kde nás čekal obídek. Odjezd z oběda byl opět v režii pana Mladenova, sedl na DUC ujel 200m a zase sesedl, pak i ulehl a né a né Duc přesvědčit, aby jela. Zatímco jsme se všichni snažili pochopit proč si někdo dobrovolně koupi Itala, vzadu se jeden hondista potutelně usmíval a huhlal si „já vím, jak to spravit, já vím jak to spravit“. Bohužel jsme ho ignorovali, jako obvykle, takže jsme to spravovali o něco déle. Nakonec duc chytla a my vyrazili. Bohužel pouze na dalších 200 metrů a situace se opakovala. Kuba už ani nezastavil (pravděpodobně jel někam objímat stromy, aby se uklidnil) a my ostatní se opět shlukli u Ivana a duc. V té chvíli se projevil doposud mlčící Šinďa, kterému zřejmě došlo, že se ho o radu fakt prosit nebudeme. Klekl k moto, něco tam naprogramoval, něco utrhnul, něco přilepil a hopla už to jelo. Tímto okamžikem si u nás Šinďa získal neomezený obdiv (Ivan po něm chtěl dokonce pojmenovat dceru), bohužel ale na výsluní se hřál pouze dočasně. Na další zastávce totiž na něj Kačka volala slovy Jendulko a protože neslyšel použila interní oslovení Mrňousku (z čeho to vzniklo si asi každý domyslí sám). Je potřeba říci, že většina z nás se od startu upínala k cíly, jelikož byla fakt zima. Pak už se celkem nic asi nestalo, až na posledních 40km v dešti, což jsme ocenili…protože přestalo sněžit.
Po příjezdu jsme rychle utíkali do pokoje a do teplé sprchy (každý sám). Ten den si Fáfa vydobyl postaveni kápa pokoje, jelikož se mu podařilo naštelovat sprcháč tak, že tam hrálo rádio. Rychle nám vysvětlil jak se to pouští, což bohužel Ivan nepochopil. To že to nepochopil jsme se dozvěděli v momentě, kdy přišla paní z recepce, že jí tam zvoní alarm neboli volání o pomoct. Řekli jsme jí, ať je v klidu, že to jen jeden bulhar poprvé v životě vidí čistou tekoucí vodu, to jí uklidnilo a za huhlání (proč se nekoupe v dešti, jako doma) zmizela zpět v recepci. S večerní zábavy toho moc nebylo, protože jsme opět vytáhli aktivity. Pokud si myslíte, že jsme rozumní lidé, co se dokáží bavit, tak se mýlíte. Zhádáli jsme se u toho jak psi. Ale některé věci budou navždy s námi (stařec nad hrobem, Hančino ztvárnění prasete v žitě, Ivanovo „náhodné“ uhodnutí znaku pro atomovou energii a podobně)
Ráno nás přivítalo sluníčko, odrážející se na sněhových vločkách a lehké námraze na našich motorkách. Vyrazili jsme časně ráno, řekněme kolem půl jedenácté. Kuba to hnal, co to dalo, v plané víře že to budeme mít dřív za sebou. Bohužel mu nedošla přímá úměra, že se zvyšující se rychlostí se sice zkracuje čas, ale přímou úměrou se zrychluje tvorba omrzlin. Toto se projevilo před Prahou v tunelu, kdy si takhle jedu za Ivanem a snažím se vypínat končetiny, které už nepotřebuji, abych zachoval trošku tepla pro životně důležité orgány. Náhle Ivan, u nějž, překročilo vypínání únosnou mez chytne za brzdu a v tunelu skoro zastaví (později přiznal, že to byl již jeden z mrtvolných cuknutí). To mě tak vyděsilo, že jsem vyslal poslední vzruchy do nervových zakončení prstu „hbitě“ zabrzdil a vyhnul se mu.
A tím asi moje vzpomínky končí pak už jen cesta do Brna za teplem. Ať bylo, jak bylo, byly to nádherné 4 dny se super partou, kdy jsem se pobavil asi nejlépe za posledního půl roku. Takže jestli mě ještě vemou s sebou určitě pojedu.
text by Matt (uncensored)