Letošní JZ byla, i přes naše naléhání, přesunuta na pozdější termín. Co bylo přesnou pohnutkou se můžeme pouze domnívat (snad zmínka, že květen se „Moravě“ nehodí.. kdo ví).

Musím ale uznat, že počasí bylo jako ze škatulky… bohužel jen ve čtvrtek, kdy jsem jel do Prahy. Letos jsem si připravil obžalobu p. Korbeláře nicméně nějak se tam nevešla, takže utekl. Cesta do Prahy probíhala standardně, to jest ve čtvrtek večer pár piv s rodiči Adlera a Kjubiče a pak šup na kutě. Měl se dostavit i uprchlík z Bulharska, ale poté co jsem mu psal, ať se raději nají, protože vaří Adler.. přijel až ráno. Nerad to přiznávám, ale prohloupil, protože pod Kubovým vedeni se nám ta holka cizeluje k šikovné cérce.

V pátek ráno samozřejme pršelo, ale to jsme oblafli a dali si sraz v Davli ve 14:30. Od té doby, co je Bruna otcem, nějak ztrácí přehled o čase, neboť se dostavil až ve 3, ale co už. Naprosto nečekaně dorazil i Milda s Kačkou (respekt), kteří měli jet původně autem. No je vidět kdo tam nosí kalhoty, na rozdíl od jiných.. co se věnují.. třeba kynologii.

Cesta utekla, jak nic. Přivítal nás hotel ve funkcionalistické architektuře. Pokoje pěkňoučké, podlaha v koupelně vyhřívaná, což se následující dny ukázalo jako hranice mezi životem a smrtí. Co nás, ale naprosto dostalo, byla obsluha. Jako 8 jídel na jídeláku a čekací doba kratší cca 10 min (Fáfu nepočítám, protože ten si neumí objednat a čeká všude).

Ráno nás probudil cinkot, to jak ptáčči padali z větví na zem. Nejsme žádní přizdisráči, a proto jsme start posunuli až na 2hou hodinu odpolední. Nevím, jak Matoosha s Danyelem napadlo, že zrovna my si zasloužíme startovat z vesnice, která je na seznamu UNESCO památek, ale myslím, že ostudu jsme neudělali. Před závodem lehounké občerstvení (nepočítám to „prase“ vedle mě, které zvládlo 5 knedlí svíčkové a následně knedlík s borůvkami velikosti extrémně velkého knedlíku 😊)

Nadešel čas vyrazit na start.

Jelikož začalo pršet, Danyel a Matoosh (dále jen D&M) velice bryskně jako první úkol zařadili jízdu pomalosti, tedy projet stanovený úsek cca 25 metrů v co nejdelším časovém rozmezí. Bohužel v každém z nás převládla soutěživost nad pudem sebezáchovy, a tak místo projetí se každý skutečně snažil jet co nejpomaleji. S postupným vlhnutím a zvyšováním hustoty deště nám začalo docházet, že tato JZ bude výjimečná. V duchu správně zvládnuté krize jsme si brzy započali strhávat startovní čísla a drali se kupředu. Samozřejmě jsem zachoval chladnou hlavu (měl jsem číslo 15), ale poté co se přede mě nacpal JZĎák s číslem 49 jsem i já ztratil kontrolu nad svým jednáním a začal srážet ostatní účastníky s cílem nacpat se dopředu co nejrychleji. Výsledný čas jsem měl nakonec 15sec, s čímž jsem se chtěl pochlubit, ale vzhledem k tomu, že průměrně všichni dosahovali 25 a více, bylo lepší tvrdit, že to vlastně nevím. Protože již drahnou dobu padaly hovna s hákama a ani igelitové pytle nezabránily potokům ledové vody dostat se i do míst na lidském těle pod ochlupením dobře schovaných, se nakonec většina z party nebojsů svorně dohodla, že vyrazíme za suchem směrem k hotelu – neb s pohárky jsme se již ráno stihli s Q řádně vyfotit, tudíž k vytvoření věrohodného hoaxu o našich úspěších v podstatě již nic nebránilo. Bohužel tuto skutečnost nikdo neřekl HonzoviK, který se vydal jako správný srdcař nikoli nejkratší cestou do hotelu, ale dále po slepé mapě závodu. Naštěstí asi po 2km zabloudil a tak se dozvěděl, že na slepou mapu serem. Řekl, že sme banda bukvic, že on by to klidně dal a není to tím, že si v autě topí a popíjí kafíčko. Naštěstí se podvolil většině, u níž se začaly objevovat první stopy omrzlin. Musím alespoň za sebe řici, že těch 50 km k hotelu bych připodobnil vzpomínkám přeživších pochodu smrti za 2 sv. války. Průběh to mělo standardní to znamená hrdinskost, zloba, smíření se. V tomto místě bych chtěl vzdát hold Kačče Mildovic, jelikož ten medvěd co měla v tu dobu na sobě musel mít aspoň 100kg studené vody, přičemž následné odmrazení ze sedačky Aprilie snesla bez jediného agonického stenu.  A druhý mistrovi Emínovi, který dorazil „na placho“ tj bez nepromoku ledabyle v džínách a koženkovém sáčku s nápisem HD – samozřejmě po ose a na svým hárleji. Netvrdím, že člověk potřebuje všechny údy k životu, ale když jsem cítil odlepující se maso od prstů, trošku jsem znejistěl. Jediné, co mělo hřálo, že Qbic má podobně problémy a Hani (dokud se ji nesrazily sliny v kostky ledu) taky skrze propojený kecafon říkala, že se necítí úplně komfortně. Prostě, v momentě, kdy cítíte pronikající vodu na přirození (v Adlerově případě taky koule) je to poslední stádium. Co se dělo dál nevím, začal jsem postupně odpojovat nepotřebné orgány, což v mém případě bývá mozek.

Po dojetí na hotel jsme se navzájem snažili vysvléct z rukavic, tak abychom ponechali alespoň polovinu nehtů na svém místě. Rychlá sprcha a načerpání sil na večer trvala asi hodinu. Veliký respekt všem, co JZ dali celou a nevyměkli!!! V Bobkově případě chápu, že je Romču potřeba podchladit hluboce pod bod mrazu, aby se alespoň na 2 min přestala hihňat a ryčet.

Sranda musi bejt 😉

Při večeři se opět ukázalo, jak výborný hotel letos chlapci vybrali, protože na drzou otázku „i když nejsou na lístku, nemáte palačinky?“ obsluha jen ledabyle odvětila „ kolik si jich dáte?“ prostě neskutečné. Zde bych podotknul neskutečně drzou otázku Ivana Mladenoviče „s nutelkou by nebyla?“, na kterou sice odpověď nepřišla, ale po několika minutách se objevil číšník se skřípajícíma zubama v rukou držící pikslu s nutelou. Brblal něco ve stylu „ta je moje vlastní, vy kurvy nenažraný“ ale následně skutečně i neznabohovi ze západu přistála na stole placka s hnědákem, rezzpect. Pak už začala příprava na večerní program. Nutno podotknout, že zatopeno moc nebylo, ale když si vynásobíte počet účastníku x průměrná teplota (v našem případě 34s stupňů) vytopíte si i hangár na vzducholodě sami.

Vlivem odpadnuvší závodníků se na stupně dostala i V2 legálně, přičemž maximální kredit si v tomto případě oprávněně připsal mistr Bobek se zvířecím doprovodem. Je vidět, že Danyel přibral movitého partnera (Matoosh) jelikož ceny připomínaly vůbec první (a nejštědřejší) jarní zajížďku (tzn. hodinky, poháry, stužky na krk a tak dále). Při soudu byl jako první odsouzen p .Mladenov (ovič) za naprosto ležérní přístup k prostředkům jemu svěřeným (ztráta klíčů od zapůjčeného motocyklu). Vtipný moment nastal, když byl odsouzen Bruno, Fáfa a Ivan k rozcuchání svých nagelených účesů. Snažilo se nás hodně, ale i po minutě se jim vlasy vrátily vždy do původních pozic, což bylo po cca hodině cuchání považováno za určitý přírodní zázrak. Po jakési trapné akci s ukradenými pohárky jsem byl souzen i já. Nicméně drobným úskokem a dárkem v podobě limitní edice sysálu se mi i s Kubou (když jdu ke dnu, tak nikdy sám) podařilo vyváznout bez trestu. Po skončení soudu už nic nebránilo k vyvrcholení celé akce, kterou byla návštěva černé skupiny afroameričanů (jen kvůli Kubovi) Boney M revival (oficiální název „Boney V2M). K vystoupení není co dodat, taneční kreace v podaní JZĎáka hravě předčily originál a i když vlnění v bocích jeho krásných kolegyň bylo narušeno jednou, která při prvních tónech zapomněla na hodiny příprav a nacvičování, tak si troufam říct, že kvarteto skutečného Boney M muselo hodně škytat! K večeru dorazil i ten jehož jméno jsme si zakázali vyslovovat spolu s Kačkou (to je ta co se živím pozorováním pupínků) a my začali pít. Kolem 02:30 jsme se odebrali do svých postýlek spokojení a šťastní.

Ranní snídaně by byla celkem nudná, nebýt historky mladého kynologa Šindi, který si koupil přerostlou kočku, nechavše si namluvit od prodavače, že se jedná o psa. Pak už začalo jen loučení, rozmrazování strojů a následný smutný rozjezd ke svým domovům, v některých případech docela vzdáleným.

A abych skončil nějak noblesně:

Sbohem a šáteček

Bylo to krásné a bylo toho dost

A kdybychom si snad schůzku dali

Možná, že nepřijdem

Možná, že přijde jiný host..

..ale MY PŘIJDEM URČITĚ!!!!!

created by Matt
photo: V2 crew