Zřejmě díky nějakýmu dočasnýmu zatmění slunce jsem se v průběhu června záhadně probral před prodejnou K2 Moto ve Vrbovce, v ruce klíč s logem MotoKozzy. A taky stříbrným kafé-scrambler-enduro-cosi s evidentně výrobní vadou spočívající v blbě namontovaným motoru. Pochopil jsem, že na tom mám asi odjet, i když Martin Bezdíček jen nechápavě kroutil hlavou, že jsem se asi posral, pokud na tomhle chci tahat koleno po zemi nebo lámat rekordy v jízdě po zádech.. Nakonec s mávnutím ruky a mrmláním, že krize středního věku je svině, mě ponechal osudu a mně nezbylo, než se vydat na cestu :))
Jinými slovy – neplánovaný volno a pěkný počasí bylo k předváděcí jízdě ideální, a protože jsem na Moto Guzzi v životě nejel, tak nebylo moc co řešit. Obdobnou variantu od Ducati (Scrambler 1100) jsem měl minulej rok díky pražský Ducati možnost vyzkoušet, na XSR900 už mám taky něco najeto, a tak jsem si naivně myslel, že by to byl dobrej jakože srovnávak novodobých retro bajků..
No, nemohl jsem se mýlit víc..
První kilometry pro mne jakožto fandu high-tech strojů byly totální šok. Motorka se rozjížděla na tramvajovou rychlost s epileptickýma záchvatama, podrážky byly v hajzlu do prvního semaforu páč ta koza prakticky nebrzdila, na těch úzkejch galuzkách jsem z počátku v každý druhý zatáčce téměř upadnul, houpalo se to jak škuner z Angeliky.. no tyfoe..!! jsem si říkal, že tohle teda fakt není můj šálek kávy a v duchu jsem si klepal na čelo, jak se tohle může někomu vůbec líbit, natož aby si to dobrovolně koupil..ble-e..
Jenže cca po 30km jsem začal zjištovat, že ta jízda vlastně není až tak úplně špatná. Tenhle konkrétní bajk se od základní verze lišil hlavně drátěnejma kolama, pseudodrapákovejma pneumatikama, a drobnostma typu upravený zadní blatník nebo krosová rozteč na řidítkách apod. MG nabízí tuhle klasiku ve vícero variantách (karbon, víc chromu atd.), ale základ je u všech stejný (motor, rám, podvozek).
Klasika cesta podél vody do Davle, pak nahoru na Mníšek, oběd na Marjáně, zadem přes Nový Knín a dál po osvědčených trasách, který jsou obvykle na Tučnákovi očistcem.. Na Guzzině je ale překvapivě všechno úplně jinej level. Jízda rychlostí konkurující snad jen šlapadlu na Vltavě v sedle tohohle motoru obalenýho lešenářskejma trubkama je najednou vlastně dokonalá. Měkkej podvozek hrboly doslova hltá, takže prdel i záda mají pocit jízdy jak po koberci, a málem jsem ty naše silničáře začal chválit – než mi došlo, že za tou pohodou nestojí kvalita asfaltu, ale ty nenastavitelny Kayaby..
Pro tenhle kochací styl jízdy pak 52hp vlastně bohatě postačuje. Tupost předního jednokotoučovýho bremba překvapivě dobře zachraňuje právě charakter tohohle legendárního dvouvalcovýho motoru, kterej se bez zásadnějších změn dělá už od roku jánevím 1969.. Takže snad jedinej nedostatek osobně pozoruju pouze v nemožnosti nastavit si vzdálenost brzdový páčky (vyřeší aftermarket). Kvalita převodovky a bezproblémovýho řazení vede k zamyšlení, jestli je to fakt Ital, páč dokonalost je v tomhle ohledu ukázková. O typickým hledání neutrálu už si člověk může jenom nostalgicky nechat zdát. Naproti tomu jednoduchej analogovej budík, absence otáčkoměru, mraky drobnejch detailů viditelných až při důkladnějším zkoumání, nebo třeba to naprosto klasický přehopsání motorky při nastartování jsou zkrátka jen drobný třešničky na tomhle dortíčku (nebo spíš kozzičkách? :)))
No nemá cenu si něco nalhávat – když jsem po 100km kdesi dalece za Prahou zjistil, že už je čas ten bajk vrátit, moc se mi vlastne ani nechtělo.. 🙂
Suma sumarum – doufám, že se fakt nejedná o nějakou zvrácenou krizi středního věku, ale musím konstatovat, že JO – funguje to, a nakonec víc než dobře. Člověk tomu musí dát čas a prostor, aby pochopil, že tohle je jinej level. Stačilo cca 100km na to, aby mě ten bajk nadchnul, paradoxně asi nejvíc právě svýma nedostatkama, který z toho stroje dělají něco zcela výjimečnýho.. Moderních a elektronikou nabušených bajků je kolem nás mraky a jsou super, to je samozřejmě bez debat.. Teda alespoň pro mě.. Syrových a poctivých motorek, který dokážou člověku přinést radost i jinýho charakteru než zrovna návalem adrenalinu z kosmický rychlosti ale zkrátka není moc. A mezi ně se právem tahle Guzzi může zařadit. Dostaneš v podstatě hromadu trubek a motor s nezaměnitelným charakterem a historií, minimum elektroniky a maximum variability (myšleno – postav si z toho co chceš). Co s tím uděláš už pak zůstává jen na Tobě. Navíc za dobrý peníze. A to prostě nemá chybu.
Tradičně opět letí velkej dík do pražskýho K2Moto za zapůjčení předváděčky – ačkoli to bylo fakt neplánovaný, tak to ve finále stálo za to.